Úvaha
BARVA DUŠE
Nesnáším šedivou barvu. Nesluší mi. Cítím se v ní jako šedá myška, co má svou noru někde v koutě.
Ale proč vlastně? Jsou lidé, kterým sluší a moc rádi se v ní předvádí ostatním. Z čeho vlastně šedá vznikla? Je namíchaná z černé a bílé. Ano, ty mám moc ráda. Jsou to jasné barvy. Elegantní, nevinné, slušné, rozumné, kombinačně přijatelné se zbytkem šatníku. Cítím se lépe, když vše vím a všemu rozumím? Mám asi nos trochu nahoru. Na internetu jsem si změřila IQ s hodnotou 126. Již 130 je na zápis do menzy. A k čemu mi to vlastně je? Dává mi to prostor pro takovéhle úvahy a za to děkuji.
Šedá mi nesluší? A proč vlastně? Protože to tak chci vidět? Nejde mi k pleti? K vlasům? Zase to pověstné zrcadlení. Nechci být taková jaká se v něm vidím. Neustálý boj se sebou sama. To musí přestat, jak bych mohla se sebou vydržet 24 hodin denně?
Odpověď je někde uvnitř mě. Mám ráda jasno a konkrétní rozhodování s přesným výsledkem. Jenže každý z nás by měl vědět, že tím se život neřídí. Takovýhle postoj nás jen omezuje. Uvědomila jsem si, že v životě nedostaneme vždycky to, co chceme, ale to, co potřebujeme. Ať jde o vztahy, práci nebo cokoli jiného. A právě proto, je dobré mít vše otevřené.
Nikdy nevíme, co je pro nás dobré a co ne a kdy ta změna nastane. A když se naučíme na to být neustále připravení a jako houby nasákneme vše to nové, myslím, že v životě nemůžeme dělat chyby. To, po čem sáhneme, co si z toho všeho vybereme, je rozhodnutí, které je samozřejmě opět jen a jen na nás. Naučme se nést za to zodpovědnost a nikdy nelitovat svých rozhodnutí. Něco nás v tu chvíli k tomu vedlo, tak se poučme, přijměme to a hlavu vzhůru.
Já teprve šedivou začínám nosit. Učím se a to je důležité. Nedávno jsem si koupila úžasnou tuniku, kde je šedý základ a květovaný vzor hýří světle a tmavě růžovou barvou. Je mi v ní překvapivě dobře. Ještě si netroufám obléknout jednobarevné tričko, to by mě stále ještě zabilo.
Myslím, že to bylo úžasné zjištění, že jde spoustu věcí na sobě, v sobě, změnit. A jakou má duše barvu? To já nevím a myslím, že to ani nikdy nezjistím. Možná ani nechci, zavřela bych si tím další dveře poznání.
Rada dne zní: Zkusme se někdy zaposlouchat do toho, co říkáme a učme se žít sami se sebou.